Glosa k odvodům na Ukrajině

Tuto stručnou glosu bych rád uvedl tím, že se v poslední době častěji objevují komentáře jako tento na odkazu, že ukrajinská vláda nucenými odvody a hony na muže v produktivním věku zhoršuje své postavení či přímo páchá sebevraždu a podobně. Jistě je dobré se zamýšlet nad tím, co vlastně nyní může vedení ukrajinského státu udělat proto, aby dokázalo stabilizovat situaci a zastavit postup ruských jednotek na Donbase. Rád bych přinesl svědectví, které mám od několika svých kontaktů na frontě, kteří naopak těžce nesou, že se dlouhodobě nasazeným ukrajinským jednotkám na frontě nedostává dostatek posil či jsou dlouhodobě ve špatném situaci z důvodů chybně provedené rotace či dokonce doposud žádné rotace. Mým kontaktům také vadí, že se zejména ve větších ukrajinských městech sorta mladých lidí tváří jako kdyby válka už skončila.

K tomu je třeba dodat, že v neustálém stresu se dlouhodobě žít nedá a jistý ventil je pochopitelný. Pokud je to však navíc někdo, kdo nepracuje ve vojenském průmyslu nebo není nezbytný pro udržení chodu společnosti, je jasné, že ho má stát právo povolat. O minimálně vyšších statisících mužů, kteří se vyhnuli vojenské službě odchodem do zahraničí ani nemluvě. Zmíněný odkazovaný článek popisuje situaci, kdy jsou prověřováni a odváděni vojenskou správou muži jdoucí z koncertu, to je přesně taková situace. Bez kulturního vyžití se jistě dá žít, ale s okupovanou zemí Ruskem, které vede válku i s genocidními prvky naopak jen těžko.

Tento stav, kdy se ukrajinské armádě nedostává lidských sil, je dlouhodobě neudržitelný, a právě i chyba v rotaci u města Vuhledar před několika měsíci byla jedním z momentů, který doteď přináší těžkosti ukrajinským obráncům a stojí za tím, že sice Rusové za cenu obrovských ztrát, ale přesto již nějakou dobu vytrvale postupují. Ukrajinští politici skutečně páchají sebevraždu, jak autorka článku uvádí. Páchají politickou sebevraždu od prvního okamžiku války 24. února 2024, protože s odstupem času se bude část společnost nepochybně a legitimně ptát, zda při obraně země nedošlo k chybám a mnohým přešlapům.

Je evidentní, že ano a myslím, že mnozí ze současných politiků, možná i včetně prezidenta Zelenského po skončení války v politice již nezůstanou. Sebevraždu však určitě žádná společnost nepáchá tím, že se brání proti agresorovi a na příkladu mobilizace československé armády roku 1938 můžeme také demonstrovat to, že když se smíříte s okupací svého území, může to naopak vést k národním traumatům a válce přitom nakonec stejně nezabráníte. Samotný princip obrany a tím pádem i povolávání všech dostupných lidských sil je jen těžko zpochybnitelný. K samotné mobilizaci je také potřeba říct, že byla spuštěna pozdě a že ji mohl prezident Zelenský s mimořádnými pravomocemi danými výjimečným válečným stavem vyhlásit sám. Poněkud alibisticky však zvolil variantu, že se její konkrétní parametry musely dohodnout v ukrajinském parlamentu. Výsledek je tedy nyní takový jako vidíme a skutečně hon na mladé muže na Ukrajině probíhá a rozhodně není příjemný pro společnost. V tom má autorka článku rozhodně pravdu. Od chvíle, kdy ještě stály na odvodových střediscích zástupy dobrovolníků ochotných bránit svou zemi již uplynula nějaká doba a situace již bude jen horší.

Válka vždy byla, a i nadále bude o nasazování maxima nebo dokonce veškerých zdrojů, které máte k dispozici tak, abyste svého soupeře přetlačili. Platilo to v minulosti, platí to i dnes. A samozřejmě se to týká i lidí. Fridrich II. Veliký během sedmileté války naverboval v pruském království tak obrovské množství mladých mužů, že se s jejími následky země potýkala ještě několik dekád. Tento král válečník však byl i přesto svými poddanými oblíben a zpětně je

hodnocen jako jeden z nejlepších panovníků evropské historie vůbec. S odvody navíc dělal přesně to, co dělat musel. V jistý moment se proti Prusku valila švédská armáda ze severu, francouzská ze západu, rakouská z jihu a ruská z východu a díky jeho vojevůdcovským schopnostem, maximálnímu nasazení celé země a trochu i vlivem náhody a štěstí všechny postupně porazil a svou zemi ubránil. Každý historický příměr je pochopitelně ošidný a pokulhává, ale i ukrajinských politiků se nakonec bude hodnotit především až to, jak válka dopadne pro celou zemi. To bude jejich odkaz i ortel.

A na závěr bych také rád dodal, že k vojenství nedobrovolná služba v armádě patřila vždy. To, že tomu civilizovaná Evropa odvykla, bohužel neznamená, že konflikty zmizely a už to nikdy nebude v nějaké podobě potřeba. Ukrajina to bohužel zažívá nyní v 21. století. Jak tomu bylo např. v českých zemích v minulosti? Odvody zavedené od roku 1781 byly povinné a násilné. Odvodní povinnosti podléhali muži ve věku od 17 do 40 let. Od této povinnosti byla osvobozena šlechta, duchovenstvo, úřednictvo, osoby vzdělané a jejich děti. Též se mělo dbát na to, aby odvod mužů do armády neměl nepříznivý dopad na výrobu. Doba služby v armádě byla v tomto období de iure doživotní. Fakticky však z této doživotní služby existovala řada úlev, jako například časově neomezené volno vojáků v dobách míru. V důsledku mocenského vzestupu napoleonské Francie byla v roce 1802 zrušena doživotní vojenská služba. Zároveň byla povolena tzv. kapitulace na určitý počet let: u pěchoty 10 roků, jezdectva 12 let a u dělostřelectva a ženistů 14 let. Rakousku se na bojištích proti Francouzům dlouho vůbec nedařilo a svým životem za to zaplatilo i mnoho mužů odvedených z českých zemí. Osud generálmajora Františka Jirčíka smrtelně zraněného u Slavkova roku 1805 je přitom jen špičkou ledovce.

V roce 1845 byla stanovena osmiletá vojenská služba. V roce 1858 vstoupil v platnost nový zákon o doplňování vojska, který poprvé zavedl všeobecnou brannou povinnost i když ještě s určitými výjimkami. Branný zákon z roku 1868 znamenal další pokrok v doplňování vojska. Délka služby byla stanovena na 3 roky, u námořnictva na 4. Potom následovalo 7 let zálohy a 2 roky v takzvané zeměbraně. Služební povinnost trvala 12 let a odvody se uskutečňovaly pravidelně každý rok. Společná armáda byla doplňována kontingenty branců, které schvaloval parlament na 10 let. V rámci příprav Rakousko-Uherska na válku byla v roce 1912 schválena nová opatření ve snaze zvýšit počty vojáků a modernizovat organizaci a výzbroj armády. Branným zákonem z roku 1912 byla základní služba zkrácena na 2 roky, u speciálních druhů zbraní na 3 roky a u námořnictva 4 roky. Ponecháno bylo 7 let zálohy. U domobrany trvala všeobecná služební povinnost 2 roky v aktivní službě a 10 let v záloze.

V červenci 1914 po vypuknutí první světové války vyhlásilo Rakousko-Uhersko nejdříve částečnou a následně i všeobecnou mobilizaci. Do konce války v roce 1918 bylo z českých zemí bylo odvedeno na 1 400 000 vojáků, z nichž zhruba 140 tisíc válku nepřežilo. Jistě i mnozí z nich neodcházeli do války s nadšením a jejich hroby najdeme na mnoha místech Evropy. Zde se hodí připomenout i rumburskou vzpouru, což bylo protiválečné vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku v závěru války 21. května 1918. Nešlo však o národní odboj, ale nedostatečné zásobování, nevyplacený žold a šikanu od důstojníků. 10 účastníků vzpoury bylo následně popraveno. Dlouze by se dalo rozepisovat, jak negativně byla leckdy vnímána vojenská služba i během první republiky nebo období komunistické totality a proč i z demografických důvodů byla nakonec česká armáda v roce 2004 plně profesionalizována. Branná povinnost v okamžiku vyhlášení válečného stavu však nezmizela, je tu nadále i dnes. Pokud by to situace vyžadovala, odvody by se týkaly i současné české společnosti. Přejme si proto, abychom nikdy nemuseli zažívat to, co v současnosti ukrajinská společnost a vnímejme

i současnost v kontextu toho, co musí udělat každý stát pro to, aby ubránil své přežití. Takové situace totiž mnohokrát postihly i naše předky a ovlivňují nás dodnes.

Zpracoval: Tomáš Řepa